Rozhodla jsem se dát
si tu práci a vypsat všem porůznu zlomeným nebo polámaným srdcím porozchodová
pozitiva. Teď mě asi přestáváte brát vážně, protože
porozchodové pozitivum neexistuje. Prostě NEEXISTUJE. Je to přece rozchod!
Děsivé slovo. Chápu. Chce to hodně úsilí, dost sarkasmu, trochu ironie, cynickou
podstatu bytí a a půjde to.
I přes vaší neochvějnou víru v lepší zítřky a pozitivní smýšlení se vám to přihodilo. Dostali jste kopačky. (možná právě pro ty lepší
zítřky, myslete na to).
Právě vás vyložila kamarádka s poslední várkou
věcí, vašeho celého světa naházeného v taškách, provizorních přenášedlech
(koření v čajové konvici apod.), krabicích, dalších krabicích a krabicích
od bot (díky bohu za ně!). Brečet v její přítomnosti byla tak trochu
legrace, brečet samotná je mnohem míň zábavnější. V hlavě mi tehdy blikala
jedna jediná věc „CO TEĎ? CO SAKRA TEĎ?“. Otázka byla sice spíš existenciálního
rázu, nicméně realita nespí a vy si musíte DOOPRAVDY odpovědět, protože venku
je 40 stupňů a vám se někde v těch taškách roztejká make-up a umírá
bylinková zahrádka (bazalka v květináči a uschlá pažitka v truhlíku).
Hrůzu tehdejší situace dokreslil fakt, že se mnou doma už nikdo nepočítal (ta
naše holka je taková samostatná) a já se vracím do pokoje po mladším sourozenci.
Bylo by mi bývalo mnohem líp, kdybych ho předtím interně nenazývala přístěnek
pod schody. Takže znova….CO TEĎ?
1) Věci máme naházený v garáži, protože na ně prostě v sektoru „civilizace“ (obytná část domu) není místo. Jakkoliv je to deprimující, má to jednu nespornou výhodu – NIC, opravdu nic, vám ho nebude připomínat. Žádnou z těch věcí, které vám při pohledu připomenou tisíc a jednu vzpomínek totiž nějakou dobu neuvidíte. Obrázek, co vám někde doma visel? Nevíte, ve které z těch 40 tašek a krabic je. Utěrka, kterou jste láskyplně kupovali na trhu? Tu jste tam pravděpodobně stejně zapomněli.
2) Spíme najednou sami v posteli. Jsou dva druhy lidí – jeden má problém snést vedle sebe spolunocležníka, druhý má možnost se k někomu přitulit rád. Bohužel se samozřejmě řadíme do té druhé kategorie, ta to má po rozchodu vždycky tak nějak těžší (ta první může tenhle odstavec přeskočit, má v tomhle případě vyhráno). Výhodou je, že ať už přechodně bivakujete u kamarádů na gauči, u rodičů v dětském pokoji, nebo v přístěnku pod schody, je skoro pravidlem, že místa je málo, takže jste rádi, že se na postel/gauč/sofa, vejdete vy sami. Ráno jste šťastní, že se neprobudíte na zemi, v díře mezi postelí a zdí, nebo že se vůbec probudíte, takže na nějaký teskný myšlenky není prostor. Doslova.
3) Je vám bídně. Hrozně. Celá vaše mysl je zahalená v černočerné tmě. Nic už nemá smysl, nic nechápeme a nikdo nám nerozumí. Kromě dalších pár miliónů lidí, kteří si prošli tím samým, opravdu nikdo. Každopádně, většina lidí s vámi soucítí a tak není nic lepšího, než toho využít. Jít nakoupit v teplákách, otevřít pošťačce v pyžamu, nechat se debilně ostříhat….protože PROSTĚ NIKDO NEVÍ, JAK HROZNĚ MI JE. Tak to všem ukažte, protože můžete. Stačí pár dnů, těch kritických.
4) Nevíte, na co máte koukat, protože jste VŠECHNO sledovali spolu. Nemáte sice dokoukaný nějaký seriály, ale prostě nemůžete koukat na tohle, ani tamto, protože u tohohle se smějete tomuhle a u támhletoho tamtomu. Ideální příležitost pustit si od začátku do konce Přátelé. Pokud spadají ti mezi společné sledování, tak vám není pomoci.
5) „Žádnej není jako on.“ No právě!
Žádné komentáře:
Okomentovat