Rozchoď rozchod.

 Rozhodla jsem se dát si tu práci a vypsat všem porůznu zlomeným nebo polámaným srdcím porozchodová pozitiva. Teď mě asi přestáváte brát vážně, protože porozchodové pozitivum neexistuje. Prostě NEEXISTUJE. Je to přece rozchod! Děsivé slovo. Chápu. Chce to hodně úsilí, dost sarkasmu, trochu ironie, cynickou podstatu bytí a a půjde to.  

                         

I přes vaší neochvějnou víru v lepší zítřky a pozitivní smýšlení se vám to přihodilo. Dostali jste kopačky. (možná právě pro ty lepší zítřky, myslete na to).

Právě vás vyložila kamarádka s poslední várkou věcí, vašeho celého světa naházeného v taškách, provizorních přenášedlech (koření v čajové konvici apod.), krabicích, dalších krabicích a krabicích od bot (díky bohu za ně!). Brečet v její přítomnosti byla tak trochu legrace, brečet samotná je mnohem míň zábavnější. V hlavě mi tehdy blikala jedna jediná věc „CO TEĎ? CO SAKRA TEĎ?“. Otázka byla sice spíš existenciálního rázu, nicméně realita nespí a vy si musíte DOOPRAVDY odpovědět, protože venku je 40 stupňů a vám se někde v těch taškách roztejká make-up a umírá bylinková zahrádka (bazalka v květináči a uschlá pažitka v truhlíku). Hrůzu tehdejší situace dokreslil fakt, že se mnou doma už nikdo nepočítal (ta naše holka je taková samostatná) a já se vracím do pokoje po mladším sourozenci. Bylo by mi bývalo mnohem líp, kdybych ho předtím interně nenazývala přístěnek pod schody. Takže znova….CO TEĎ?

1)      Věci máme naházený v garáži, protože na ně prostě v sektoru „civilizace“ (obytná část domu) není místo.  Jakkoliv je to deprimující, má to jednu nespornou výhodu – NIC, opravdu nic, vám ho nebude připomínat. Žádnou z těch věcí, které vám při pohledu připomenou tisíc a jednu vzpomínek totiž nějakou dobu neuvidíte. Obrázek, co vám někde doma visel? Nevíte, ve které z těch 40 tašek a krabic je. Utěrka, kterou jste láskyplně kupovali na trhu? Tu jste tam pravděpodobně stejně zapomněli.

2)      Spíme najednou sami v posteli. Jsou dva druhy lidí – jeden má problém snést vedle sebe spolunocležníka, druhý má možnost se k někomu přitulit rád. Bohužel se samozřejmě řadíme do té druhé kategorie, ta to má po rozchodu vždycky tak nějak těžší (ta první může tenhle odstavec přeskočit, má v tomhle případě vyhráno). Výhodou je, že ať už přechodně bivakujete u kamarádů na gauči, u rodičů v dětském pokoji, nebo v přístěnku pod schody, je skoro pravidlem, že místa je málo, takže jste rádi, že se na postel/gauč/sofa, vejdete vy sami. Ráno jste šťastní, že se neprobudíte na zemi, v díře mezi postelí a zdí, nebo že se vůbec probudíte, takže na nějaký teskný myšlenky není prostor. Doslova.

3)      Je vám bídně. Hrozně. Celá vaše mysl je zahalená v černočerné tmě. Nic už nemá smysl, nic nechápeme a nikdo nám nerozumí. Kromě dalších pár miliónů lidí, kteří si prošli tím samým, opravdu nikdo. Každopádně, většina lidí s vámi soucítí a tak není nic lepšího, než toho využít.  Jít nakoupit v teplákách, otevřít pošťačce v pyžamu, nechat se debilně ostříhat….protože PROSTĚ NIKDO NEVÍ, JAK HROZNĚ MI JE. Tak to všem ukažte, protože můžete. Stačí pár dnů, těch kritických.

4)      Nevíte, na co máte koukat, protože jste VŠECHNO sledovali spolu. Nemáte sice dokoukaný nějaký seriály, ale prostě nemůžete koukat na tohle, ani tamto, protože u tohohle se smějete tomuhle a u támhletoho tamtomu. Ideální příležitost pustit si od začátku do konce Přátelé. Pokud spadají ti mezi společné sledování, tak vám není pomoci.

5)   „Žádnej není jako on.“ No právě!

PS. O výhodách single života příště.

PS2. Jsou!

Líbí se Vám žlutá taška? Kupte si modrou!

Čím jsem starší, tím se každý rok děje v mém životě čím dál větší množství peripetií. Někdy si tu peripetii uvědomím až zpětně, někdy přímo na ulici, na které se bezostyšně rozbrečím a někdy u zrcadla, u kterého se sama sobě směju, protože se na sebe už zase dívám v další tragikomické až absurdní situaci. Tak například do roku 2013 jsem za svůj život tahala všehovšudy tak dvě Ikea tašky. A to se ještě tak úplně nepočítá, protože to bylo jenom z Ikey domů a znáte to, to se spíš vznášíte, protože se nemůžete dočkat, až vybalíte těch 16 vonných svíček, dva proutěné košíky a tři květináče. V roce 2014 se skóre zvedá, těch tašek jsem přemístila už dobrých 20. To máte stěhování od rodičů ke kamarádce a následně zamilované poloviční přesídlení k partnerovi. Pořádně zajímavé to ovšem začíná být až v roce 2015, kdy se číslo rapidně zvedá a to zhruba na 3.485 různě přenesených velkých modrých Ikea tašek, které na mém rameni vesele procestovaly kus světa (Prahy).  Trasa vedla od teďužbývalého partnera zpátky ke spolubydlící a po pár měsících zase (ano, velmi prozíravé) plnohodnotné nastěhování k teďužzaseteda partnerovi. No a protože razím heslo Život hrou, stěhuju se od něj zase velmi rychle zpátky, ale abych to neměla tak jednotvárné, vezmu to s mezistanicí u rodičů. Od rodičů zase zpátky ke kamarádce...a nedejbože, aby se vám do toho ještě rušil obchod!

 Je teda celkem dost pravděpodobný, že kdybych sečetla množství minut, strávených taháním neskromných hlubin svých materiálních statků v dnes už asi ikonických taškách, je dost možný, že rok 2015 jsem z jeho velké části strávila zábavně ověšená, uondaná, zarudlá a vyřízená.  V mých memoárech se proto kapitola tohohle roku bude jmenovat „Mám to v paži“, či „Proč máš doma 47 Ikea tašek?“ anebo „Nacpi tam toho ještě víc, to unesu“. Pokaždé to tahání ukončuju se stejnou myšlenkou: „Tak teď si dám zase na chvíli voraz“. Dám, no. Měsíc.

A proto apeluji na všechny samostatné ženy – mějte jich doma aspoň tucet. Pak už totiž zvládnete cokoliv.

PS. Pokud někdo potřebujete propůjčit Ikea tašku, víte, kam se obrátit.

PS2. Pokud někdo naopak postrádáte svou Ikea tašku a patříte do okruhu mých přátel, víte, kde se pravděpodobně nachází.

R